Strach, když začne foukat nebo je větší bouřka, už tu bude napořád
„Díky Nadačnímu fondu Českého rozhlasu si můžeme dovolit žít jako dřív a znovu si budovat domov,“ začíná vyprávění Jakub Kosík z Moravské Nové Vsi, který se s Nadačním fondem Českého rozhlasu zkontaktoval díky humanitární organizaci ADRA.
24. června 2021 totiž Jakub Kosík se ženou přišli velmi dramaticky o všechno a měli už jen jeden druhého. Regionem, kde spokojeně žili, se totiž ten letní den prohnalo tornádo. Jejich dům, který Jakub 13 let spravoval po svých prarodičích, doslova lehl popelem. „Nebýt Nadačního fondu Českého rozhlasu, který nám poskytl finanční podporu, leží tam ten popel dodnes. Proto bychom fondu chtěli ještě jednou moc poděkovat za to, že nás postavil zpátky na nohy, a my tak dostali druhou šanci,“ vypráví Jakub. Pomoc od organizace ADRA a finanční příspěvek od nadačního fondu využila rodina výhradně na stavbu nového domu, jelikož se podle jejich slov po tornádu vše dvojnásobně až trojnásobně zdražilo.
Manželé zoufale čekali, až se na ně vše zřítí, nic jiného dělat nemohli. Pak se zničehonic opět rozhostilo to hrobové ticho.
Řádění živelné katastrofy probíhalo pouhých 5 minut, ty se však Jakubovi Kosíkovi jevily jako věčnost a vrátily ho na samý začátek ekonomicky aktivního života, zpět do doby, kdy mu bylo 19 let a začal rekonstruovat dům po prarodičích. Ten červnový čtvrtek přitom začal obyčejně jako každý jiný den a nikoho by nenapadlo, že skončí noční můrou. „Vzpomínám si, jak jsem spěchal domů za ženou, protože jako řidič kamionu jsem ji od pondělí neviděl. Bylo hrozné dusno. Mračna na obloze vypadala jako záclony a postupně jich bylo čím dál víc, takže se brzy setmělo,“ vzpomíná Jakub Kosík na sled událostí s tím, že už se ženou očekávali bouřku. Těsně před večeří vypadly v domě pojistky, takže se mladý pár navečeřel v úplné tmě a hrobovém tichu.
„Najednou jsme zaslechli divný zvuk, jako by přijížděl vlak. Zvuk byl natolik silný, že jsme se šli podívat z okna ven, co se děje, a všimli jsme si, že venku začínají létat věci,“ pokračuje Jakub Kosík ve vyprávění, „Nejdřív to byly papíry, krabice nebo kartony, potom už jsme viděli létat židle, stoly i popelnice. Začala nám praskat okna, vysklila se.“ V tu chvíli Jakub popadl manželku se psem a běželi se rychle schovat do koupelny, kde vší silou drželi v silném větru dveře. Slyšeli kňučení jejich psa i zvuky podobné bombardování, vše okolo padalo. Manželé zoufale čekali, až se na ně vše zřítí, nic jiného dělat nemohli. Pak se zničehonic opět rozhostilo to hrobové ticho.
„Vypadalo to jako po válce, lidé se pohybovali ve zničených domech bez střech. Viděl jsem jen nevěřící a zoufalé obličeje,“ vzpomíná Jakub
„Chvíli jsme čekali, než jsme se šli podívat, co se vlastně stalo. Nevěřil jsem vlastním očím. Všechno bylo zničené. Auto, střecha, dům, zahrada. Prostě jedna velká hromada trosek. Nemohl jsem ani otevřít dveře ven, jak jsme byli zasypáni troskami. V tu chvíli jsem vůbec netušil, co budeme dělat,“ vzpomíná dál Jakub. Poté, co se mu podařilo dveře násilím otevřít, vyšel na ulici a zhroutil se: „Vypadalo to jako po válce, lidé se pohybovali ve zničených domech bez střech. Viděl jsem jen nevěřící a zoufalé obličeje. Manželka zkoušela volat rodině, nešlo se ale nikomu dovolat, nebyl vůbec žádný signál, takže jsme nevěděli, jestli jsou všichni vůbec v pořádku. Ta bezmoc byla snad to nejhorší.“
Mladá paní Kosíková se nakonec vydala ujistit, jestli jsou všichni z rodiny v pořádku a Jakub se snažil obejít sousedy, jestli není někdo zraněný. „Viděl jsem, jak kamarádi s malými dětmi utíkají k jejich rodičům, a uvědomil jsem si, že musíme také pryč,“ vybavuje si okamžiky bezprostředně po tornádu. Ve stejnou chvíli se na místě objevili rodiče jeho manželky, kteří je pozvali k sobě domů, do ulice, kterou tornádo zasáhlo jen mírně. „Neváhali jsme ani minutu a s sebou vzali jen to nejnutnější. Tu noc jsme nikdo nespali a nebyli jsme určitě jediní. Ve dvě hodiny na nás bouchali hasiči, chtěli se zeptat, jestli jsme všichni v pořádku,“ popisuje ještě Jakub. Ten se pak se ženou šel za brzkého rána v půl páté podívat zpět, zjistit škody a popřemýšlet, co bude dál.
Hasiči rodině oznámili, že se podruhé narodili. Nad koupelnou, kde se Jakub se ženou před tornádem schoval, byl spadlý komín.
Dům byl však již ohraničený páskou se zákazem vstupu. Hasiči, kteří přišli zkontrolovat, jestli v troskách neuniká plyn, zjišťovali, kde se partneři během tornáda schovávali. „Když jsem odpověděl, že v koupelně, jeden z nich se jen zoufale pousmál se slovy, že jsme se podruhé narodili a že máme obrovské štěstí, že žijeme, protože přímo nad koupelnou byl spadlý komín, který se ještě tak tak opíral o spadené trámy. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to mohlo dopadnout mnohem hůř,“ uvědomuje si Jakub. Zoufalému a bezmocnému mu pak statici oznámili, že dům musí jít k zemi.
Jakub se ženou pak strávili nějaký čas u rodiny. Nejprve u tchána s tchýní, poté u švagra a nakonec sehnali pronájem od známé ve stejné obci, tedy Moravské Nové Vsi. Odtud jezdí Kosíkovi denně na stavbu nového příbytku, který bude stát na stejném místě jako ten původní. „Veškerý svůj volný čas věnuji nyní dostavbě nového domu, abychom se mohli s těhotnou manželkou a synem brzy vrátit a žít tak, jako předtím. Na kamarády a ostatní věci není teď moc čas,“ přiznává Jakub Kosík s tím, že tato těžká situace jeho rodině mnohé vzala, ale něco také přinesla. „Nyní si vážíme každého nového dne a toho, že jsme to vůbec přežili. Že jsme nelehké dva roky psychicky i fyzicky společně ustáli. Vážíme si, že jsme zdraví a máme jeden druhého. Ale také nám to přineslo strach. Strach jeden o druhého, strach vždy, když začne foukat nebo je větší bouřka. Ten strach už tu bude bohužel napořád,“ uzavírá celé vyprávění Jakub a dodává, že nadačnímu fondu i organizaci ADRA moc děkuje mimo jiné i za lidský přístup, který jim pomohl v nelehkých začátcích, kdy začali budovat svůj nový život.
Právě organizace ADRA vybrala a doporučila Nadačnímu fondu Českého rozhlasu rodinu pana Kosíka jako jednu z příjemců humanitárního daru, a to v celkové výši 2,4 mil. korun. „S Nadačním fondem Českého rozhlasu jsme nespolupracovali poprvé, známe se už od povodní v roce 2013. Velmi si této spolupráce vážím a mám velkou radost, že se do ní zapojuje stále více dárců a nadací. Je to velmi pozitivní signál o tom, jak vnímáme potřebu pomáhat a současně na této pomoci spolupracovat. Vedle samotné spolupráce na podpoře zasažených rodin je velmi důležité pravidelné poskytování relevantních informací prostřednictvím rozhlasu. Média mají velký vliv na vytváření obrazu mimořádných událostí. Osobně si také velmi vážím obrovského nasazení ředitelky nadačního fondu Gabriely Drastichové, a to jak v průběhu plánovaných společných koordinačních setkání, tak v individuálních případech, které vyžadovaly urgentní konzultace a návrhy řešení,“ říká koordinátor humanitární pomoci ADRA Josef Koláček.
„S panem Kosíkem a jeho rodinou jsme se setkali opakovaně. Vzpomínám si na první setkání, kde mi pan Kosík popisoval, jak krátce před tornádem dům kompletně zrekonstruovali a pak najednou nic nezůstalo. Myslím, že pro každého, kdo přišel o bydlení, a nezáleží na tom, zda to byla střecha, půl domu nebo celý dům, bylo to zkrátka extrémně náročné období,“ vzpomíná Josef, který uvádí, že extrémní byly i částky poskytnuté na podporu obnovy bydlení po celkové demolici. Tak vysoké prý nebyla organizace zvyknuta poskytovat ani v průběhu pomoci při povodních.
Jen díky společnosti ADRA byla kromě pana Kosíka pomoc poskytnuta dalším více než třiceti rodinám.