Ani tisíc kilometrů nestojí v cestě letitému přátelství mezi Lajlou a Pavlem
Hlavním smyslem Ježíškových vnoučat je zbavit seniory tíživého pocitu osamělosti. Nezřídka se stává, že při předání dárku přeskočí pomyslná jiskra a dárce se za obdarovaným vrátí. Jsou ale i případy, kdy vzniku krásného vztahu nezabrání ani vzdálenost téměř tisíc kilometrů. Tak jako v případě paní Lajly a pana Pavla.
Je to už pár let, kdy si usměvavá brunetka žijící v Itálii vybírala na www.jeziskovavnoucata.cz v seznamu přání někoho, komu by udělala radost: „Nevybírala jsem podle žádného filtru. Pročítala jsem jednotlivá přání a zaujalo mě to, kde stálo – jít na operní představení. Sama totiž operu miluju a myslím, že patří k nejkrásnějším zážitkům v životě. Součástí formuláře byla také otázka, zda bych stála o přímý kontakt, na kterou jsem odpověděla kladně,“ vzpomíná Lajla, která od té doby měla s Pavlem už nespočet videohovorů, telefonátů, ale ještě častěji si vyměňují korespondenci, zejména pak pohlednice. „Ten kontakt už je letitý, takže si úplně první komunikaci přesně nevybavím, ale vím, že Lajla byla skvělá a srdečná, což platí dodnes. Pavel žije v kytlickém domově od roku 1997, o rodinu už dávno přišel, takže ho jakýkoli kontakt s Lajlou těší. Je to citlivý chlápek a je na něm znát radost z každé jejich komunikace. Má ji za vzdáleného přítele. To, že se naše Ježíškovo vnouče objevilo v Itálii, bylo překvapivé. Mělo to od začátku v sobě o to větší poezii,“ vzpomíná pracovník Domova osob se zdravotním postižením Kytlice Jakub Horák.
Pavel miluje vážnou hudbu, colu bez cukru, květiny, tanec… a přátelství s Lajlou
„Píšeme si obvykle na narozeniny, svátky, Vánoce nebo Velikonoce. Občas pošlu i nějaký pohled. Často mi ale posílá i fotografie přes whatsapp a zásobuje mě aktualitami z operních přenosů, na které se dívá na ČT Art, takže se díky němu dozvím, že dávali něco pěkného, na co se můžu zpětně podívat. Přibližuje mi svůj svět, občas s Jakubem natočí i nějaké video,“ přináší bohatý výčet společně sdílených zážitků Lajla a sociální pracovník Kuba s úsměvem přitakává: „Moderní technologie nemíjí ani lidi s mentálním postižením, zmiňovanou zdravici jsme točili naposled teď na Vánoce. Už jen ten proces natáčení stál za to,“ směje se. Kuba společně s ostatními už dlouho přemýšlí, jak konečně zařídit osobní setkání. Vše záleží na možnostech personálu a financích, které taková výprava bude stát. Nicméně stejný sen má v hlavě i Lajla, takže je velmi pravděpodobné, že k osobnímu setkání už brzy opravdu dojde. Pro oba, Pavla i Lajlu, je ale velmi obohacující už jen to, že se mají, ať je dělí metr, nebo tisíc kilometrů: „Přátelství s ním mi přináší radost a těšilo by mě, pokud i jemu.
Vždycky jsem ráda dostávala dopisy a pohlednice a sama je ráda posílám, přestože se to už dneska příliš nenosí. Naše přátelství je pro mě důležité a jsem ráda, že můžeme být v kontaktu, za což vlastně patří dík jen a jen Vám,“ říká srdečná a skromná Lajla, bez jejíž iniciativy a laskavosti bychom tento inspirativní příběh vůbec nemohli zprostředkovat.
Přátelství Lajly a Pavla obohatilo a zpříjemnilo život i nám, pracovníkům domova
„Ježíškova vnoučata už pro naše klienty a pro náš Domov přinesla mnoho dobrého a hezkého. Například elektro-tříkolka by mohla příběhy vyprávět. Ten mírný tlak, který souvisí s tím předvánočním časem, kdy musím komunikovat se třiceti dárci najednou, jsem prostě zapasoval do pracovní náplně. Rád se nechám emočně krmit tou sdílenou radostí. Ty úsečky dárce – obdarovaný jdou přesně ke mně, takže vnímám ty emoce vlastně dvojnásobně. Ježíškova vnoučata jsou pro mě jako člověka zprávou, že je svět ještě v pořádku a je v něm hodně dobra. Taková pochodeň solidarity. V Pánovi prstenu se tomu říká „Beacons are lit“, uzavírá osobní zprávou pečovatel, bez kterého by tohle krásné přátelství nevzniklo. Moc děkujeme!